Spiritualita v tanci Orientu a Occidentu
Tato úvaha může být plná paradoxů a dotýká se lehce náboženství, což vůbec není mým cílem ani zájmem. Zamýšlím se zde o propojení Východu a Západu, formy a obsahu. O duchovním aspektu tance jsem se rozhodla psát proto, že je to klíčový bod mé práce, zkoumání, inspirace a motivace.
Orientální tanec pro mnohé symbolizuje ženskost, sexualitu a kult krásy těla. Víme však, že tanec může nabídnout mnohem více. Mě osobně zajímá v pohybu to, co není zjevné. To skryté,a slovy těžko popsatelné. To, co nestárne a nikdy nezevšední. Minulost setkávající se s přítomností i budoucností kde národnost, kultura ani gender nehrají roli. Jsou to momenty, kdy jsme v plném kontaktu sami se sebou, jsme probuzeni a v jednotě s okolím.
Hledání v Asii
V Orientu začnu, protože tam začlo i mé hledání. Tajenmá Čína a Taiji mě nejprve od tance odvedly, protože v 80. letech nabízela Praha pramálo tance, který mě zaujal. Techniky typu Graham, Limon, Cunningham mi přišly sice důležité a skvělé pro tělo, ale v jejich formách zela prázdnota. Nikoho tehdy nezajímalo, co se děje uvnitř těla. Dnes je situace v oblasti tance jiná a Taiji mě opět k tanci přivedlo. Tyto dvě disciplíny se dobře doplňují. Dlouho jsem měla pocit, že tanec je lehkomyslnější a svobodnější pohyb, s odlišným záměrem , než umění boje. Zabývala jsem se různými formami orientálního tance, od Maroka přes Tunis, Turecko a Irán a líbil se mi obzvlášt ten náboj folklorních stylů. Mystiku a vážnost na chvíli vystřídala zábava a uvolnění, které stále považuji za důležitou součást života, nicméně můj zájem o sekulární tanec má dnes v mém životě jiné místo.
Vydala jsem se později do střední Asie, která se stala středem mého zájmu právě pro její duchovní odkaz a exotičnost. Chtěla jsem nahlédnout, co se skrývá za závojem jemného afgánského tance, plačtivé flétny Nay, íránského Kamanče či extatických bubnů Daf. Současnost se tam spojuje s minulostí, která na člověka dýchá při každém kroku. Duchovní odkaz staré Persie se prolíná do všech současných uměleckých forem– hudby, kaligrafie, poezie i tance. Tamější lidé dosud znají nazpamětˇ verše svých velkých mystických básníků, které jsou v dnešním Iránu součástí každodenní mluvy všech vrstev obyvatelstva a slouží jako hudební texty většině zpěvákům. Lidový i scénický tanec byl bohužel od mystické poezie i hudby násilně odtržen po revoluci v roce 1979 a spirituální tanec íránských děrvíšů více méně přetrvává v “undergroundu” ve formě rituálů.
V bývalých Sovětských republikách je tomu jinak - tanec se nejen etnochoreologicky dochoval a zaznamenal, ale dodnes je i součástí školní výuky a kulturních oslav. Jeho duchovní podstata však byla do velké míry- zejména vlivem komunismu – potlačena a stala se z něj cvičená přehlídka folklórních souborů a forem. Naštěstí ne docela. Ve všech kulturách dochází k systémovému vyhlazování specifických individualistických projevů probouzejících ze spánku lidské masy. Někde více, jinde méně. Ti, kdo burcují ze spánku, ať intelektuálové nebo umělci, vždy byli a jsou obávaným trnem v oku vládnoucích tříd. Najít dnes takového umělce, je stejné jako najít diamant a z mého pohledu i hodnotnější. Pár jsem jich objevila v Indickém Rádžastánu, pár v Íránu, v Uzbekiskánu, Turecku, Maroku, v Evropě i New Yorku – to je moje jediná sbírka, jediné bohatství těch nejkrásnějších vzpomínek a zážitků.
Rituály
Posvátné či spirituální tančení bylo a je fenoménem všech kultur - testamentem jejich síly a autentičnosti. Kultury všech kontinentů simultánně vytvářely vlastní taneční formy. Účelem tančení bylo “ vstoupit do vědomí”, spojit se s duchem. Taneční rituály jsou stále silným prostředkem . Posilují člověka v odvaze, odpoutání, jednotě, soucítění a také odhalují vhled do budoucnosti. Učí nás přiřazovat věcem význam a pozornost. Těší mě, že takové rituály mohu každoročně organizovat a početná účast mě ubezpečuje v tom, že rituál lidi stále přitahuje.
Na druhém konci stejného provazu si stojí tranzovní tance – starodávné šamanské praktiky přetrvávající v různých kulturách. Jsou léčivým nástrojem, jejichž prostřednictvím se člověk spojuje se svým duchem. Např.v Uzbekistánu i Tadžikistánu tyto tradice přežily i komunismus a stává se, že klasický doktor, který si neví rady, posílá pacienty k tzv. Baxshi – léčitelovi. Jím může být muži či žena, která hraje na buben Doiru, zpívá a tančí. Baxshi léčí převážně duševní problémy. Z Maroka nám je známý tranzovní tanec a hudba kmene Gnaoua – potomků bývalých otroků černé Afriky, jejichž úkolem je také léčení. Dnes je jejich hudební fenomén převážně atraktivní součástí World music, nicméně rituální podoby jsou stále živé. V celé severní Africe přetrvává do dnešních dnů léčení tranzovním rituálem Zaar, při kterém vedoucí ceremonie - žena zvaná aalima hledá vhodný rytmus pro nemocného. Obětování zvířat je součástí. Poté, co se rytmus najde, tancem a bubny doprovázený rituál trvá několik hodin, či celou noc.
Súfismus v tanci a hudbě
Tanec ve všech kulturách může být považován za modlitbu v pohybu a bránu do duše. Paradoxem je, že tanec byl od náboženství oddělen, ale zůstal tam, kde komunikaci s Bohem nemusí nikdo řídit a regulovat – tedy v těch mystických doktrínách, kde se svoboda nepovažuje za hrozbu a nebezpečí. Chci zde mluvit pouze o praktikách, které jsou mi blízké , měla jsem možnost se jich účastnit a ze kterých čerpám pro život i svůj tanec. Celou střední Asii provází nejen Islám a jeho zákon Šaríja, ale vedle zákonu i mystická cesta – Taríqa, kterou se vydávají hledači pravdy – Súfí. Nejsilnější tanečníky a hudebníky, které jsem na východě poznala jsou většinou Súfijové, nebo se alespoň k této doktríně přibližují. Dovedou očarovat každé srdce a navodit extatický stav - touhu, která je společná celému lidstvu. Namísto vnějšího elementu – drog, či sexu však volí cestu spojení se sebou samým a s vyšším zdrojem.
Súfijský hlasový projev stejně jako pohyb vychází z osobního vnitřního chápání Súfismu, kterým prochází společné téma - Bůh je milenec a není nic smysluplnějšího,než se mu odevzdat, vidět jej všude a ve všem a neustále skrze něj maximalizovat vlastní potenciál. V Uzbekistánu se takto vyjadřují zpěváci stylu Munadžát, většinou muži, ale dnes i ženy a sólové tanečnice stylu Tanovar z Ferganské doliny . Jejich komunikace s Bohem vychází ze středu hrudníku, blízkosti srdce tichým hlubokým zpěvem jakoby z hluboké studny a zároveň s dramatickým projevem. V tu chvíli nevěnují pozornost ničemu, co se děje kolem. Nacházejí se v extatickém stavu, kde je pozorost věnována vnitřnímu já.
Analýza pohybu
Performér dokáže komunikovat nejen se svým tělem ale zároveň i s vyšším zdrojem. Jakým způsobem to dělá je zřejmé a čitelné z jeho pohybů a řeči těla. Jeho tzv. nasazení – vnitřní impuls ukazuje, jak využívá svoji váhu, a jeho vertikalita prozrazuje, jak silná je jeho osobnost a zda převládá ego či ne. V tanci střední Asie stejně jako v indickém klasickém tanci Kathak je role podlahy zcela odlišná než v jiných kulturách (např.Afrických a Amerických). Podlaha zde slouží výhradně k elevaci - povznesení tanečníka do vyšších sfér. Gestikulační pohyby paží naznačují, že tanec není jen o mě, ale o komunikaci s někým mimo mě. V gestech se neustále střídá kontrola a preciznost s volností a nespoutaností. Tyto dva protiklady naznačují oddání se vyššímu zdroji a zároveň řízení toho, co tělo dělá. Komunikace s Bohem je čitelná ve způsobu tanečníkova zaměření pozornosti. Zde se tanečík nachází v prostoru jiné reality a ve své vášni se ocitá mimo prostor. Co jej obklopuje momentálně není důležité. Do jaké míry je tanečník uvolněn , dokáže riskovat a zároveň být pod kontrolou , záleží na stupni jeho vyspělosti . Dynamika i rytmus mohou být nepravidelné, pohyb je však kontinuální, nepřerušuje se , stejně jako je nepřerušen koloběh života či kolo osudu. Střídá se jemná tichost s uvolněnou sílou, která však nikdy nepřekročí svoje hranice.. Tanečník se tedy nikdy nedostává mimo vlastní vnímání, mimo svoje tělo. Stále je přítomen a pod kontrolou.
Samá
Súfijský rituál ( zikr) děrvíšského řádu Nimatollahi, kterého jsem se měla možnost účastnit v Íránu, mi poskytl vhled do nejevištní podoby tohoto tance a vědomí. Nikdy jsem se nekoupala v tak mocné lázni plné emocí a lásky. Jistě také proto, že rituál byl umocněn počtem zúčastněných. Byly jich stovky. Muži svoje extatické rituální pohyby nenazývají tancem, ale to je detail a otázka jiné kultury pohledu na věc. Jejich tanec byl nespoutaný, divoký, silný a zároveň pod kontrolou . Vyjadřovali silné zapálení pro věc.
Naopak v Turecku se projev Mevlevi děrvíšů dá dnes přirovnat k tanečnímu vystoupení pro turisty, nebo také scénickou ukázkou zikru. Rozdíly v těchto zmíněných příkladech jsou značné v tom, jak dalece zde hraje roli forma a záměr. Tanečníci řádu Mevlevi se bohužel dnes projevují v uhlazené formě a choreografii, kde forma převažuje nad obsahem a divák má silný zážitek spíše vizuálního charakteru. Nelze tady hovořit o osobní komunikaci s tím nejvyšším, ani o žádném osobním vyjádření. Snad je tomu jinak v rituálech, které nejsou určeny divákům.
Zajímavý ve střední Asii je také paštunský tanec - Attan, v současnosti považován za národní tanec Afganistánu, při kterém muži sice drží jakousi volnou formu, ale mnohem více se blíží extatickému šamanskému tanci nebo přípravě na boj s pomocí boží. Divoké točky kolem osy a po kruhu doprovázeny paralelně volným kroužením hlavy vyžadují techniku, rovnováhu a kontrolu střídající se s uvolněním.
Východ putuje na Západ
Podobné charakteristiky takového pohybového vyjádření nejsou spojeny pouze se Súfismem a jeho láskou k “milovanému”. Hledání pravdy vnitřního Já najdeme i např. v japonském Butó, který je čím dál více inspirací současnému tanci západní kultury. Zde se posouvají hranice formy do maxima a stále větší důležitost nabývá obsah oproti formě. Zde se také boří hranice mezi východem a západem.
Co se týká hodnot, ve střední Asii se dnešní mladá generace zajímá především o pop. Masové sdílení, formy a značky ze západu. Na západě sice také, ale zde se začíná častěji projevovat zájem o hlubší prožitek a podstatu věci. I zde je patrný symbol nekonečné osmičky - v prolínání hodnot východu a západu.
Současnost a tanec
Současná západní generace scénického i vizuálního umění důrazně odmítá tvrdou techniku, dril a řemeslo výměnou za přímý společensko-kulturní zážitek . Potřebují něco jiného, nového, hlubšího. Do popředí se tedy bude stále více dostávat obsah a forma bude muset být pružnější. Může to sice stále ještě být otázka generací, protože zvyk je železná košile, nicméně podvědomě jsou to primární potřeby každého člověka. Každý chce spojení i svobodu, je však složité určit jim pravidla.
Dialog mezi vědomím a podvědomím skrze pohybovou zkušenost a tanec začíná vznikat v USA i v Evropě v různých formách na podkladech moudrostí Východu. Východní praktiky jako jóga a bojová umění jsou sice nějakou dobu přijata západním myšlením, bylo třeba je ovšem propojit se západní vědou, naší mentalitou a naším slovníkem. Nesmíme zapomínat, že nejsme Orientálci a naše kulturní odlišnosti a způsob myšlení dost značný . Principy pohybu jsou však universální a podléhají zákonům přírody.
První, kdo pojmenoval a zanalyzoval zrcadlení lidského pohybu v zákonech přírody a struktuře prostoru, byl Rudolf Laban. Jeho vize “dynamického prostoru” kolem nás je stále ještě pro mnohé tanečníky budoucností. Mimochodem jedním z prvních impulsů k jeho celoživotnímu zkoumání byl právě tanec děrvíšů. Zajímalo ho , jak se lidská mysl a chování odráží v pohybu. Irmgard Bartenieff a Bonnie Bainbridge Cohen rozšířily později jeho zkoumání hlubokými poznatky o lidském těle a vývojových vzorcích, jejich vztahů a funkcích v tanci, pohybu a psychice. Je to kontinuální zkušenostní cesta do živoucího a stále se měnícího teritoria našeho těla. Objevovatelem je přitom naše mysl – naše myšlenky, pocity, energie, duch i duše. Touto cestou se postupně učíme chápat, jak se mysl vyjadřuje tělem v pohybu. Mysl je jako vítr, tělo jako jemný písek. Tak jak vítr tvaruje písek, tak i mysl tvaruje pohyb těla. Když dokážeme nasměrovat pozornost do různých částí našeho těla a odtud pohyb začít, měníme kvality našich pohybů i jejich efektivitu. Každý orgán, svaly, kosti, tělesné tekutiny, nervy i buňky mají svoji mysl, inteligenci a pohyb. Cílem je jednotlivé systémy těla seřadit a zorganizovat a vyladit, aby byl tanec nejen bohatý, ale i zdravý. Pohyb, úmysl, každodenní činnost, vnímání sebe i druhých se pak stává celostní záležitostí, kde je vše propojeno a v chaosu nastává řád. Dialog mezi vědomím a činem je zdrojem poznání. Poznání o sobě, o svém okolí i druhých. To je cílem všech duchovních praktik.
Systémy takové práce s tělem jsou stále více integrovány do současné výuky tanečních konzervatoří, a zároveň slouží jako cenný podklad terapiím všeho druhu. Významné místo nacházejí u choreografů, tanečních koučů a divadelních režisérů. Zkrátka všude tam, kde je důležitý obsah a živá souhra mezi vnitřním propojením a vnější expresivitou.
Vnímám to celé jako nekonečnou osmičku, opravdové propojení Východu a Západu, vědy se spiritualitou, formy a obsahu s nekonečným množstvím možností pro člověka.
autorka: Rena Milgrom (všechna práva vyhrazena)